1 Per il Maestro del coro. Per Iedutun. Salmo di Davide.

Io dicevo: "Vigilerò sulla mia condotta,

per non peccare con la mia lingua;

metterò un freno alla mia bocca,

finché l’empio mi starà davanti".

2 Sono stato muto, in silenzio,

ho taciuto senz’averne bene;

anzi il mio dolore si è inasprito.

3 Il mio cuore s’infiammava dentro di me;

mentre meditavo, un fuoco s’è acceso;

allora la mia lingua ha parlato.

4 O Eterno, fammi conoscere la mia fine

e qual è la misura dei miei giorni.

Fa’ che io sappia quanto sono fragile.

5 Ecco, tu hai ridotto i miei giorni

alla lunghezza di qualche palmo,

e la mia durata è come nulla davanti a te;

certo, ogni uomo, benché saldo in piedi, non è che vanità. [Pausa]

6 Certo, l’uomo va e viene come un’ombra;

egli si affanna, ma per ciò che è vanità:

egli accumula, senza sapere chi raccoglierà.

7 E ora, o Signore, che aspetto?

La mia speranza è in te.

8 Liberami da tutti i miei peccati;

non abbandonarmi agli scherni dello stolto.

9 Io me ne sto in silenzio, non aprirò bocca,

perché sei tu che hai agito.

10 Toglimi di dosso il tuo flagello!

Io mi consumo sotto i colpi della tua mano.

11 Quando, castigando la sua iniquità, tu correggi l’uomo,

distruggi come la tignola quel che ha di più caro;

certo, ogni uomo non è che vanità. [Pausa]

12 O Eterno, ascolta la mia preghiera,

e porgi l’orecchio al mio grido;

non essere sordo alle mie lacrime;

poiché io sono uno straniero presso di te,

un pellegrino, come tutti i miei padri.

13 Distogli da me il tuo sguardo affinché mi rianimi,

prima che io me ne vada e più non sia.

1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. 2 Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou. 3 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest. 4 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka: 5 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám. 6 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah. 7 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře. 8 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe. 9 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne. 10 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to. 11 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem. 12 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah. 13 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji. 14 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.